Porod mrtvého dítěte jako životní lekce

V minulých měsících jsem si uvědomila spoustu věcí. Otěhotněla jsem a těšila se, že budeme mít zdravého chlapečka. Všechny vyšetření byly v pořádku, jenže den ze dne nastal zvrat.

V 31.tt jsem šla na další gynekologickou prohlídku. Můj lékař mi udělal ultrazvuk a zhrozil se. Okamžitě mě poslal na genetiku, kde mají velký ultrazvuk. Nechápala jsem, co se děje. Až do doby, kdy si nás převzal pan doktor genetik, který nám řekl děsivou prognózu. Ještě dnes z toho mám slzy v očích.

Počítejte se vším, ale dobré to rozhodně nebude

“Počítejte se vším, ale dobré to rozhodně nebude.” Začal asi po půl hodině datlování do počítače. Strávili jsme u něj asi hodinu a půl a dozvěděli se děsivou prognózu, že se náš malý uzlíček narodí buď mrtvý, nebo umře brzo po porodu. Přesto, že všechny genetické testy předtím byly naprosto v pořádku. Další varianta, podle medicíny, nepřicházela v úvahu.

S manželem nás to sejmulo, ale přesto jsme stále věřili, že se situace spraví. Za další, asi tři týdny, nás čekalo kontrolní vyšetření, tentokrát přímo v porodnici. Udržovala jsem se v klidu a věřila svému miminku, že to všechno zvládne. Několik hodin denně jsem strávila v meditacích, které mě dostávaly do klidu. Přece jen jsem nechtěla nás oba více zatěžovat, než bylo nezbytně nutné. Všichni okolo, co znali mou situaci, byli překvapení, že to vydržím bez prášků od nervů.

Já jsem ovšem byla vyrovnaná. Stále jsem cítila, že miminko v mém bříšku je naprosto zdravé. Byl to pocit tak samozřejmý, až mě to mátlo. Přestože jsem měla černé na bílém, že to není vůbec dobré, něco v mém nitru mi říkalo, že náš syn se narodí naprosto zdravý. Po každém dalším vyšetření jsem byla dva dny špatná, ale pak jsem se dostala do fáze, kdy jsem věřila a cítila, že vše bude dobré a náš chlapeček naprosto zdravý.

Porod mrtvého dítěte

V pondělí jsem přijela na vyšetření, na kterém mi řekli, že se náš syn narodí na 99 % mrtvý. Podle UTZ to vypadalo velmi děsivě. Jak jsem se do té doby držela, tohle mě totálně sejmulo. Přijali mě s tím, že v úterý mi udělají všechny potřebné testy a ve středu vyvolají porod. Vycházelo to o více jak měsíc dřív. Byla jsem z toho vyděšená, ale po měsíci nejistot jsem konečně chtěla vědět, na čem jsme.

Teď už se na našeho synáčka nehledělo, protože počítali s tím, že umře. Neřešily se ani kortikoidy kvůli nevyvinutým plícím a nic. V nemocnici už si mě nechali na pozorování. Čekalo mě ještě několik vyšetření až do středy, kdy jsem měla rodit.  Ještě navíc mi v pondělí řekli, ze budu rodit normálně a když to nepůjde tak císař. To mě dorazilo úplně. Řešili, že mi zůstane jizva, jenže já byla hlavou někde úplně jinde.

Ty dva dny jsem čekal na porod pro mě byly peklo na zemi. Obvykle si v těžkých životních situacích říkám, že jsou horší věci na světě, ale tady to nešlo. Co může být horší pro matku, když jde o život jejímu dítěti a čeká ji porod mrtvého dítěte. Hledala jsem v celé situaci důvod. Protože nic se neděje jen tak.

A během sezení na nemocniční posteli a čučení do zdi mi to došlo. Že musím dat Davídkovi svobodu volby. Nechat to na něm jestli chce žít nebo ne. Je to svobodná duše a já nemám právo tlačit ho někam, kam nechce.

Naděje umírá poslední

Davídka brali už jako odpad který to nepřežije. Moc mě to bolelo, protože jsme se předtím na miminko těšili. V úterý na mě přišel zlom. Do toho dne jsem ráda mluvila během celého těhotenství na bříško, ale dnes jsem to cítila jinak. Nechat ho být a nějakým způsobem ho neovlivňovat, ať se rozhodne sám.

Celé dva dny jsem proseděla na posteli a neměla náladu vůbec na nic. Porodní asistentky ze mě byly nešťastné, protože pokaždé, když za mnou přišly jsem brečela jak želva. Evidentně měly strach, abych neskočila z okna, nebo si něco neudělala. Snažily se mě utěšit a psychicky pomoct.

Měla jsem pokoj sama pro sebe, naštěstí. Neměla jsem na nikoho náladu a injekce a léky na uklidnění jsem odmítla při každé nabídce. Věděla jsem, že je to lekce, kterou si potřebuju prožít a ne ji utlumovat.

Prosila jsem o zázrak a svěřila jeho dušičku nahoru s tím, ať situace dopadne k nejvyššímu dobru všech zúčastněných. Byla to veliká psychická bolest. Večer mi zavedli dvě tyčinky, které mi spustily plodovku. Ve středu vyvolávali porod, ale já pořád vnitřně cítila že budu rodit císařem. Čtyři hodiny jsem měla kontrakce, do toho stále měřili ozvy. Byla jsem na dně a prosila sestřičku, ať je ztlumí, protože byly v pořádku. Jenže já ne.

Během kontrakci se mě sestřičky ptaly jestli budu chtít vidět miminko když bude mrtvé. Jestli mi ho mají obléct a nafotit. V těch bolestech jsem nebyla ničeho schopná. Ani jsem nad tím nechtěla přemýšlet. Přece ještě není nic rozhodnuto. Řekla jsem jim že jim odpovím až porodím že nad tím nebudu teď přemýšlet. Vím, ze to nemyslely zle. Pořád jsem měla stopku naděje.

Jak mi zavedli oxytocin tak se měla asi hodinu a půl kontrakce po třech minutách. Ale v duchu jsem stále miminku říkala ať vydrží že ten císař bude. Davidek se držel zuby nehty vůbec nesestoupil ani kousek dolů. Všichni se divili, protože kapačka většinou účinkuje rychle.

Pak jsem si nechala zavolat doktorku. Řekla jsem jí, že chci rodit císařem v plné narkóze, a že si to klidně vezmu na vlastní riziko že mi to úplně jedno a nějaká jizva je mi ukradená. Viděla že jsem totálně psychicky vyčerpána a chtěla mi píchnout epidural a pokračovat.

Nakonec jsem do 20 min. byla na sále i uspaná. Málem jsem ani nestihla zavolat manželovi, ať přijede. U porodu nebyl a já to ani nechtěla, protože už tak se trápil a kdyby mě ještě viděl svíjet se v kontrakcích, nepřidalo by mu to.

Žije miminko?

Za necelou hodinku jsem se vzbudila a prý má otázka byla jestli miminko žije. Řekli mi, že mi pediatr řekne. Zeptala jsem se znova, že to chci vědět. Odpověď zněla ano, ale víc jsem se nedozvěděla. Přišla první fáze úlevy. Asi za 0,5 hod. přijel můj muž, tak jsem ho poslala hned dolů na JIPku zjistit jak se Davídkovi daří. Tam ho nenašel. Poslali ho na intermedial o patro výš. Přišel překvapený s tím že jsem se mu jeví jako naprosto normální miminko. Sám se nadechl a podle hodnocení které se po porodu dělá na miminkách a je v rozmezí 0-10 měl Davídek hodnocení 10 10.

Ten pocit úlevy byl nepopsatelný. Na intermedialu krásně prospíval. I když jsem nemohla, doplazila jsem se tam zuby nehty, abych mohla být s ním. Po pár dnech už mi bylo líp. Všichni říkají jak maličký šikovný a nechápali.

Byl v inkubátoru, ale jen kvůli vlhkosti a teplu, dýchací přístroj mu nedávali. Je velice vnímavý. V inkubátoru si pobyl tři dny. Dělal krásné pokroky, takže v pondělí mi Davídka přivezli nahoru na novorozenecké. Pár dní jsme zůstali ještě na pozorování a v pátek nás pustili domů.

Dala jsem mu svobodu volby

Tato situace mi pomohla uvědomit si hned několik věcí. Dala jsem našemu synkovi svobodu volby. Předtím jsem pořád chtěla, aby to dopadlo tak, jak si přeju já. Jenže jsem si neuvědomila jednu důležitou věc. Že hlavní rozhodnutí závisí na Davídkovi. A on se rozhodl, že chce žít a být naprosto zdravý.

Od porodu už je to nějaký čas a Davídek nám krásně prospívá. Čeká nás ještě spousta vyšetření, ale vnitřně cítím obrovskou vděčnost, že se rozhodl zůstat s námi a je v naprostém pořádku. Je krásně vnímavý a šikovný. Dělá nám všem obrovskou radost. Do budoucna se uvidí, ale vnitřně vím, že Davídek je a bude naprosto zdravý, i přes veškerá vyšetření a prognózy. Stejně jako jsem během těhotenství cítila, že se narodí naprosto v pořádku.

Síla myšlenky

Možná kolem sebe máte ženy, které si prochází něčím podobným. Možná jim na podobnou prognózu přišli dříve a ony se rozhodují, jestli si miminko nechat. Já už svobodu volby neměla, ale nakonec jsem za to ráda. Nevím, jak bych jednala, kdybych měla více možností. Ani se tím nechci dnes zabývat. Kdybych šla na potrat, tak bych odpárala naprosto zdravého človíčka. Jak se říká, všechno je tak, jak má být.

Opět jsem si na vlastní kůži ověřila, jaká je síla myšlenky. Jsem velmi vděčná, že je Davídek v pořádku a zdravý. Možná v životě řešíte různé situace, které jsou na první pohled těžké. Důležitý je postoj, jaký k nim zaujmete. A nenechte se zastrašit tím, co vám kdo říká. Vaše realita bude přesně taková, jakou si ji vytvoříte.

Máte ve svém okolí ženy, které jsou v podobné situaci? Pošlete jim odkaz na tento článek ať ví, že na to nejsou samy.

Komentáře